Co mají žáci 7.A ZŠ Zachar společného s neurologickým oddělením Kroměřížské nemocnice? Pro nezasvěceného spojení dětí a nemocničního oddělení zní asi trošku zvláštně. Nicméně z tohoto zvláštního spojení a spolupráce vznikla skvělá a oboustranně prospěšná akce.
Vrchní sestra neurologického oddělení a maminka mé žačky v jedné osobě, paní Hana Trlicová, se na mě obrátila s prosbou, jestli by naše škola mohla neurologickým pacientům věnovat vyřazené čítanky, slabikáře a písanky. Vysvětlila mi, že učebnice, které naši žáci již nepotřebují, mohou udělat obrovskou službu neurologickým pacientům, kteří se např. po mozkové mrtvici učí znovu mluvit, číst, psát a opět alespoň částečně vykonávat všechny běžné denní činnosti. Nápad se mi velmi zalíbil, a když jsem o něm řekla svým žákům, nadchli se stejně jako já. Za podpory vedení školy jsme společně shromáždili učebnice, některé děti donesly dokonce staré slabikáře z domu a společně jsme vše odnesli na neurologii.
Chtělo by se říct: „Úplně obyčejná věc“. Třicet sedmáků přineslo vyřazené čítanky, slabikáře, písanky pro pacienty po mozkové mrtvici. Obyčejná věc to ale rozhodně nebyla. V nemocnici jsme strávili 2 hodiny. Paní Trlicová pro děti jako poděkování za pomoc připravila dvouhodinový program. Vzala děti na oddělení, vše jim ukázala a vysvětlila, předala jim spoustu informací o neurologických onemocněních. V zasedací místnosti pro ně s kolegyní Soňou Snížkovou připravila praktický kurz první pomoci. Paní Snížková je potom vzala do laboratoře EMG, kde jim opět vše vysvětlila, ukázala, předvedla. A jako bonus si na děti udělal čas i pan primář Berka. Názorně dětem předvedl neurologické vyšetření. Vrchní sestra, pan primář i sestřička z EMG se „mým“ dětem nadstandardně věnovali. Za pomoc pacientům jim poděkovali, připravili pro ně malé dárky a občerstvení, vysvětlili jim, na co budou naše vyřazené učebnice potřebovat, předali jim velkou spoustu užitečných informací.
Moji žáci byli nadšení. A já také. Pro mě, jako pedagoga, je úžasné sledovat, že si děti z této akce odnesly tolik užitečného a měly skvělý pocit z toho, že někomu pomohly a uvědomily si, že pomáhat má smysl. Dozvěděly se spoustu věcí o nemocech, které můžou potkat je nebo někoho blízkého. Doplnily si informace o záchraně lidského života. Získaly pocit, že zdravotníkům nefalšovaně záleží na zdraví každého jednotlivého pacienta a v neposlední řadě ztratily díky velmi vstřícnému a milému chování sestřiček a pana primáře strach z nemocničního prostředí.
Náš ŠVP ZV se jmenuje „Škola pro život“. Jsem přesvědčená o tom, že se nám díky spolupráci s neurologickým oddělením nemocnice podařilo nalepit další střípek do mozaiky jeho naplňování. Mé velké poděkování za skvěle strávené dopoledne patří dětem, paní Trlicové, paní Snížkové i panu primáři Berkovi.
